02. 08. 2022Josef Hůlka (*1895) - sedlářský mistr v Hořicích na Šumavě č. p. 42. Byl české národnosti, pocházel z Chvalšin. Na přelomu 20. a 30. let se s manželkou Josefínou (*1906) přistěhoval do Hořic. Ve volném čase se věnoval ochotnickému divadlu, ve 30. letech zpíval v pěveckém sboru pašijových her. V roce 1943 účinkoval v Multererově hře Saat und Ernte, která měla hořickou tradici nahradit. Po válce zůstali Hůlkovi v Hořicích (vyňati z odsunu z důvodu smíšeného manželství). Josef účinkoval také v obnovených pašijových hrách v českém jazyce, a to v roli krále Heroda.
02. 08. 2022Josef Hůlka (*1895) - sedlářský mistr v Hořicích na Šumavě č. p. 42. Byl české národnosti, pocházel z Chvalšin. Na přelomu 20. a 30. let se s manželkou Josefínou (*1906) přistěhoval do Hořic. Ve volném čase se věnoval ochotnickému divadlu, ve 30. letech zpíval v pěveckém sboru pašijových her. V roce 1943 účinkoval v Multererově hře Saat und Ernte, která měla hořickou tradici nahradit. Po válce zůstali Hůlkovi v Hořicích (vyňati z odsunu z důvodu smíšeného manželství). Josef účinkoval také v obnovených pašijových hrách v českém jazyce, a to v roli krále Heroda.
20. 07. 2022Návštěvníci Hořic na Šumavě mohli v meziválečném období využít služeb hostince Krumauer Bierhalle (č. p. 38), který v době první republiky provozoval Josef Pröll (*1901), navázal tak na dlouholetou práci svého otce Konrada. V roce 1928 se oženil s Pauline Wiltschko (*1903) z Drahoslavic č. p. 2. Z manželství vzešly čtyři děti – synové Herbert a Josef a dcery Paula a Maria. Podle dobové reklamy elektrifikovaný hostinec nabízel dobrou kuchyni, pivo z krumlovského knížecího pivovaru, přírodní vína a přístřeší pro automobily.
20. 07. 2022Marie Watzková (*1894) - manželka Ludvíka Watzka (*1894), holiče v Hořicích na Šumavě č. p. 89. Jednalo se o smíšené manželství (Němka - Čech), z toho důvodu byli manželé r. 1945 vyřazeni z odsunu a zůstali v Hořicích.
Kaple Panny Marie Bolestné v Hořicích na Šumavě Poutní kostel Panny Marie Bolestné se bezmála dvě století tyčil na vrchu Randelsberg (také Höritzberg nebo vrch sv. Anny) jižně od městysu. Ke kapli vedla křížová cesta s Božím hrobem z poloviny 19. století, která lemovala svah pod svatostánkem. Už v roce 1733 zde stála malá dřevěná kaple. V letech 1781–1782 byla v mariánském stylu přestavěna na kamennou. Slavnostní vysvěcení se konalo 1. září 1783, hned tři roky poté však musela být z příkazu Josefa II. zavřena. Měla být buď zbourána či prodána. Později však z demolice ustoupilo a kaple se znovu otevřela veřejnosti. Poutní místo bylo pravidelně navštěvováno věřícími z širokého okolí, zejména ze Slavkova, Bližné, Boletic, Černé, Křenova, Větřní, Vitěšovic, Německého Rychnova a Kapliček. Interiéru kaple dominoval hlavní oltář s obrazem Bolestné Panny Marie, který pocházel ze zrušené jezuitské koleje v Českém Krumlově. Vedlejší oltáře nesly obrazy sv. Anny a sv. Josefa a sochy sv. Alžběty, sv. Jáchyma, sv. Linharta a sv. Jana Nepomuckého. Loď měřila na délku přes 11 metrů a na šířku přes 9 metrů. Varhany v hodnotě 1100 zlatých věnoval v roce 1882 Wenzel Erhart z Mokré (vyrobeny v dílně Johanna Breinbauera z Ottensheimu v Horním Rakousku). Ze zvonů byl větší roku 1917 odveden státu, v roce 1941 se pak odevzdaly další dva zvony. Nad západním štítem se zvedala barokní vížka, která byla v meziválečném období přestavěna v novogotickém stylu. Po odsunu hořických Němců kaple zpustla a objekt začal rychlým tempem chátrat. Postupně zmizely oltáře, obrazy, sochy a lavice. V roce 1964 již kaple postrádala i varhany, zůstala stát pouze kazatelna. Na jaře 1966 nechal MNV kapli odstřelit, demolici provedly pražské Vojenské stavby. Jan Mareš na stránkách Kohoutího kříže výstižně napsal, že „les byl plný cihlové suti červené jako zaschlá krev“.