19. 08. 2018Svatba Anny Teryngelové a Jana Plánka, Český Krumlov, 18. září 1922 / JAN PLÁNEK (2. května 1886 - 27. května 1953) – majitel trafiky a obchodu s koloniálním zbožím v Českém Krumlově. Jan Plánek se narodil v Husinci, v domě č. p. 55, místnímu přádelnickému mistru Antonínu Plánkovi a jeho ženě Marii, roz. Bauerové, z Českého Krumlova. V květnu roku 1900 dokončil obecnou školu v Husinci. V letech 1900-1903 se učil v husineckém závodě Františka Pekařského se zbožím koloniálním, smíšeným, galanterním a železným. Vysvědčení uvádí, že se „učeň choval k úplné spokojenosti majitelově a přisvojil si tolik schopností, že jej může každému co úplně spolehlivého příručího doporučiti.“ Od 18. února 1904 do 15. února 1905 byl vyučený Plánek zaměstnán jako příručí v obchodě se zbožím koloniálním, železem a vínem Albrechta Schneidera v Zásmukách u Kolína. Další léta strávil za pultem koloniálu M. Longína v Jindřichově Hradci. Po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou službu. Při pádu z auta utrpěl vážné poranění hlavy, následkem kterého měl do smrti problémy s pamětí a nebyl schopen vykonávat fyzicky náročné práce. Po roce 1918 se Plánek přestěhoval do Českého Krumlova a otevřel si zde malý obchod se smíšeným zbožím v domě na Tavírně. Obchod se specializoval na zboží denní potřeby. Zákazník zde mohl zakoupit potraviny, hygienické přípravky, tabákové výrobky, noviny i poštovní známky. Poznal zde svoji budoucí manželku Annu Teryngelovou, která v té době pracovala jako služebná v plešivecké vile velkoprůmyslníka Ludwiga Spira. Svatba se konala 18. září 1922 v chrámu sv. Víta v Českém Krumlově. Za necelý měsíc se novomanželům narodilo první dítě, dcera Adéla. Brzy poté přišli na svět synové Jan a Vilém. Rodina bydlela v domě č. p. 116 v českokrumlovské Plešivecké ulici. Na konci 20. let se však přestěhovala na druhý břeh Vltavy, do nového rodinného domku na Tavírně č. p. 122. Události druhé světové války výrazně zasáhly do života rodiny Plánkových. Na konci roku 1941 syn Jan onemocněl zánětem slepého střeva. V tomto chaotickém období však nebyla chlapci v místní nemocnici poskytnuta dostatečná zdravotnická péče a Jan zemřel v bolestech 3. prosince v pouhých 16 letech. Adéla a Vilém strávili většinu válečného období mimo domov. Dvacetiletá Adéla pracovala na statku v Tyrolsku, odkud se vrátila až na konci války. Vilém tragicky zahynul 21. února 1945 při bombardování vojenského lazaretu ve Vídni. V tomto složitém období se v Krumlově navíc začaly řešit otázky ohledně odsunu německého obyvatelstva. Přesto, že se Plánkovi jako česko-německá rodina za války politicky neangažovali, měli před sebou v roce 1945 nelehkou životní situaci. Díky podpoře rodinných přátel, kteří písemně dosvědčili, že Plánkovi nikdy proti Čechům nevystupovali a chovali se k nim vždy slušně, mohli Jan, Anna a Adéla nadále zůstat doma. V poválečném období se u Jana Plánka začaly stále výrazněji projevovat zdravotní komplikace způsobené zraněním z první světové války. Již na konci 40. let ochrnul a byl odkázán na pomoc své ženy. Zemřel 27. května 1953 ve věku 67 let. /// Poslední den, dne 3. 12. 1941, jsem se vůbec nesměla vzdáliti od lůžka mého syna, neboť výkřiky a sebevražedné pokusy byly stále hustší. Dostala jsem srdeční záchvat a byla jsem sama blízko zoufalství. Ohromná jeho muka jsem duševně spoluprožívala, neboť sebevražedné pokusy byly neustálé a hrozné výkřiky: „Maminko, že mě necháš tak trápit!“ či „Že se můžeš dívat...“ vůbec neustávaly. Poznala jsem, že v takovém případě není smrt nejhorší. Tu noc 3. 12. 1941 ve 24 hodin vydechl můj drahý syn Jeníček Plánek naposledy. Zemřel jako mučedník ve stáří 16 let. Psala matka zemřelého Anna Plánková, Český Krumlov dne 4. 1. 1942. (Úryvek z osobního deníku Anny Plánkové) /// Dopis Viléma Plánka adresovaný jeho matce Anně, Vilém zemřel za 11 dní – 21. 2. 1945: Vídeň, 10. 2. 1945. Milá maminko, byl jsem poslán z Lince do lazaretu ve Vídni na kurs dešifrování. Je tu 12 mužů, někteří již 10 měsíců. Čím dříve to člověk pochopí, tím dříve bude propuštěn. Doufám, že já to pochopím do 5 měsíců. Poté se vrátím do Lince a budu propuštěn úplně. Pošli mi prosím cukr a sádlo, ne jen pečivo, a koláč, pokud to bude možné. Vídeň je překrásná, byla by škoda, kdyby ti gangsteři napáchali další škody. Nepiš mi prosím hlouposti, to bych nesnesl. Osobní rodinné záležitosti – ty ano, ale co se děje ve světě, to vím beztak. Nevzdávej to a zůstaň silná. Posílám mnoho pozdravů Tobě, Adi a tátovi. Ten svetr, co jsem Ti poslal, mi můžeš prodloužit vlnou stejné barvy. Vykliď prosím skříň pro moje věci a sprav mi obleky. Willy. (Jan Palkovič & Ivo Janoušek)
19. 08. 2018FANY POSTULKA / FRANTIŠKA POSTULKOVÁ (3. prosince 1894 - 26. ledna 1962) – v letech 1917-1955 profesorka klavíru v Městské hudební škole Český Krumlov. Slečna Fany Postulka se narodila 3. prosince 1894 v ulici Pod Kamenem č. p. 168 v Českém Krumlově. Její otec, hajný Friedrich Postulka, působil ve schwarzenberských knížecích službách. Již od mládí se u Fany projevoval talent a láska k hudbě. V období první světové války slečnu přijal tehdejší ředitel krumlovské Městské hudební školy Anton Moser jako vyučující hry na klavír. Zde působila po celé období první republiky. V roce 1939 byla činnost hudební školy v domě č. p. 162 v Kostelní ulici pozastavena. Za druhé světové války se v budově usídlili vojáci a vyučovat se muselo v provizorních prostorách domu č. p. 152 v Horní ulici. V této době odvážná slečna Postulková tajně vyučovala hru na klavír v soukromí svého bytu i židovské děti, přestože měla kvůli této činnosti velké problémy. Mezi její žáky patřil i pozdější významný hudební skladatel, českokrumlovský rodák, Petr Eben. Dalším významným studentem slečny Postulkové byl i jazzový a swingový pianista a skladatel filmové hudby Wolfgang Käfer. Hudební škola se do své původní budovy mohla vrátit až v roce 1947. Přes německou státní příslušnost mohla Fany v rodném městě nadále žít ve svém bytě v areálu českokrumlovských klášterů. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. V březnu roku 1948 obdržela československé státní občanství. Od té doby se začala psát jako Františka Postulková. Mluvila nesprávnou češtinou a často zadrhávala. Jako učitelka klavíru v hudební škole přestala působit v roce 1955, kdy musela podstoupit dlouhodobou léčbu po vážném zranění ruky. Po uzdravení vyučovala již pouze soukromě, nadále však byla se svým dlouholetým pracovištěm spjata. Ředitel JUDr. Stanislav Balík jí dokonce umožňoval pořádat pravidelné koncerty s jejími soukromými žáky v sále hudební školy. Pamětníci na ni vzpomínají jako na výbornou a úžasně společenskou dámu štíhlé a křehké postavy. I po odchodu do penze zůstávala aktivní, pedagogicky činná a pokroková v nových metodách hry na klavír. Zemřela v tichosti v lednu roku 1962 a byla pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Českém Krumlově. (Jan Palkovič)
19. 08. 2018FANY POSTULKA / FRANTIŠKA POSTULKOVÁ (3. prosince 1894 - 26. ledna 1962) – v letech 1917-1955 profesorka klavíru v Městské hudební škole Český Krumlov. Slečna Fany Postulka se narodila 3. prosince 1894 v ulici Pod Kamenem č. p. 168 v Českém Krumlově. Její otec, hajný Friedrich Postulka, působil ve schwarzenberských knížecích službách. Již od mládí se u Fany projevoval talent a láska k hudbě. V období první světové války slečnu přijal tehdejší ředitel krumlovské Městské hudební školy Anton Moser jako vyučující hry na klavír. Zde působila po celé období první republiky. V roce 1939 byla činnost hudební školy v domě č. p. 162 v Kostelní ulici pozastavena. Za druhé světové války se v budově usídlili vojáci a vyučovat se muselo v provizorních prostorách domu č. p. 152 v Horní ulici. V této době odvážná slečna Postulková tajně vyučovala hru na klavír v soukromí svého bytu i židovské děti, přestože měla kvůli této činnosti velké problémy. Mezi její žáky patřil i pozdější významný hudební skladatel, českokrumlovský rodák, Petr Eben. Dalším významným studentem slečny Postulkové byl i jazzový a swingový pianista a skladatel filmové hudby Wolfgang Käfer. Hudební škola se do své původní budovy mohla vrátit až v roce 1947. Přes německou státní příslušnost mohla Fany v rodném městě nadále žít ve svém bytě v areálu českokrumlovských klášterů. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. V březnu roku 1948 obdržela československé státní občanství. Od té doby se začala psát jako Františka Postulková. Mluvila nesprávnou češtinou a často zadrhávala. Jako učitelka klavíru v hudební škole přestala působit v roce 1955, kdy musela podstoupit dlouhodobou léčbu po vážném zranění ruky. Po uzdravení vyučovala již pouze soukromě, nadále však byla se svým dlouholetým pracovištěm spjata. Ředitel JUDr. Stanislav Balík jí dokonce umožňoval pořádat pravidelné koncerty s jejími soukromými žáky v sále hudební školy. Pamětníci na ni vzpomínají jako na výbornou a úžasně společenskou dámu štíhlé a křehké postavy. I po odchodu do penze zůstávala aktivní, pedagogicky činná a pokroková v nových metodách hry na klavír. Zemřela v tichosti v lednu roku 1962 a byla pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Českém Krumlově. (Jan Palkovič)
19. 08. 2018FANY POSTULKA / FRANTIŠKA POSTULKOVÁ (3. prosince 1894 - 26. ledna 1962) – v letech 1917-1955 profesorka klavíru v Městské hudební škole Český Krumlov. Slečna Fany Postulka se narodila 3. prosince 1894 v ulici Pod Kamenem č. p. 168 v Českém Krumlově. Její otec, hajný Friedrich Postulka, působil ve schwarzenberských knížecích službách. Již od mládí se u Fany projevoval talent a láska k hudbě. V období první světové války slečnu přijal tehdejší ředitel krumlovské Městské hudební školy Anton Moser jako vyučující hry na klavír. Zde působila po celé období první republiky. V roce 1939 byla činnost hudební školy v domě č. p. 162 v Kostelní ulici pozastavena. Za druhé světové války se v budově usídlili vojáci a vyučovat se muselo v provizorních prostorách domu č. p. 152 v Horní ulici. V této době odvážná slečna Postulková tajně vyučovala hru na klavír v soukromí svého bytu i židovské děti, přestože měla kvůli této činnosti velké problémy. Mezi její žáky patřil i pozdější významný hudební skladatel, českokrumlovský rodák, Petr Eben. Dalším významným studentem slečny Postulkové byl i jazzový a swingový pianista a skladatel filmové hudby Wolfgang Käfer. Hudební škola se do své původní budovy mohla vrátit až v roce 1947. Přes německou státní příslušnost mohla Fany v rodném městě nadále žít ve svém bytě v areálu českokrumlovských klášterů. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. V březnu roku 1948 obdržela československé státní občanství. Od té doby se začala psát jako Františka Postulková. Mluvila nesprávnou češtinou a často zadrhávala. Jako učitelka klavíru v hudební škole přestala působit v roce 1955, kdy musela podstoupit dlouhodobou léčbu po vážném zranění ruky. Po uzdravení vyučovala již pouze soukromě, nadále však byla se svým dlouholetým pracovištěm spjata. Ředitel JUDr. Stanislav Balík jí dokonce umožňoval pořádat pravidelné koncerty s jejími soukromými žáky v sále hudební školy. Pamětníci na ni vzpomínají jako na výbornou a úžasně společenskou dámu štíhlé a křehké postavy. I po odchodu do penze zůstávala aktivní, pedagogicky činná a pokroková v nových metodách hry na klavír. Zemřela v tichosti v lednu roku 1962 a byla pohřbena v rodinné hrobce na hřbitově v Českém Krumlově. (Jan Palkovič)
Svatba Anny Teryngelové a Jana Plánka, Český Krumlov, 18. září 1922 / JAN PLÁNEK (2. května 1886 - 27. května 1953) – majitel trafiky a obchodu s koloniálním zbožím v Českém Krumlově. Jan Plánek se narodil v Husinci, v domě č. p. 55, místnímu přádelnickému mistru Antonínu Plánkovi a jeho ženě Marii, roz. Bauerové, z Českého Krumlova. V květnu roku 1900 dokončil obecnou školu v Husinci. V letech 1900-1903 se učil v husineckém závodě Františka Pekařského se zbožím koloniálním, smíšeným, galanterním a železným. Vysvědčení uvádí, že se „učeň choval k úplné spokojenosti majitelově a přisvojil si tolik schopností, že jej může každému co úplně spolehlivého příručího doporučiti.“ Od 18. února 1904 do 15. února 1905 byl vyučený Plánek zaměstnán jako příručí v obchodě se zbožím koloniálním, železem a vínem Albrechta Schneidera v Zásmukách u Kolína. Další léta strávil za pultem koloniálu M. Longína v Jindřichově Hradci. Po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou službu. Při pádu z auta utrpěl vážné poranění hlavy, následkem kterého měl do smrti problémy s pamětí a nebyl schopen vykonávat fyzicky náročné práce. Po roce 1918 se Plánek přestěhoval do Českého Krumlova a otevřel si zde malý obchod se smíšeným zbožím v domě na Tavírně. Obchod se specializoval na zboží denní potřeby. Zákazník zde mohl zakoupit potraviny, hygienické přípravky, tabákové výrobky, noviny i poštovní známky. Poznal zde svoji budoucí manželku Annu Teryngelovou, která v té době pracovala jako služebná v plešivecké vile velkoprůmyslníka Ludwiga Spira. Svatba se konala 18. září 1922 v chrámu sv. Víta v Českém Krumlově. Za necelý měsíc se novomanželům narodilo první dítě, dcera Adéla. Brzy poté přišli na svět synové Jan a Vilém. Rodina bydlela v domě č. p. 116 v českokrumlovské Plešivecké ulici. Na konci 20. let se však přestěhovala na druhý břeh Vltavy, do nového rodinného domku na Tavírně č. p. 122. Události druhé světové války výrazně zasáhly do života rodiny Plánkových. Na konci roku 1941 syn Jan onemocněl zánětem slepého střeva. V tomto chaotickém období však nebyla chlapci v místní nemocnici poskytnuta dostatečná zdravotnická péče a Jan zemřel v bolestech 3. prosince v pouhých 16 letech. Adéla a Vilém strávili většinu válečného období mimo domov. Dvacetiletá Adéla pracovala na statku v Tyrolsku, odkud se vrátila až na konci války. Vilém tragicky zahynul 21. února 1945 při bombardování vojenského lazaretu ve Vídni. V tomto složitém období se v Krumlově navíc začaly řešit otázky ohledně odsunu německého obyvatelstva. Přesto, že se Plánkovi jako česko-německá rodina za války politicky neangažovali, měli před sebou v roce 1945 nelehkou životní situaci. Díky podpoře rodinných přátel, kteří písemně dosvědčili, že Plánkovi nikdy proti Čechům nevystupovali a chovali se k nim vždy slušně, mohli Jan, Anna a Adéla nadále zůstat doma. V poválečném období se u Jana Plánka začaly stále výrazněji projevovat zdravotní komplikace způsobené zraněním z první světové války. Již na konci 40. let ochrnul a byl odkázán na pomoc své ženy. Zemřel 27. května 1953 ve věku 67 let. /// Poslední den, dne 3. 12. 1941, jsem se vůbec nesměla vzdáliti od lůžka mého syna, neboť výkřiky a sebevražedné pokusy byly stále hustší. Dostala jsem srdeční záchvat a byla jsem sama blízko zoufalství. Ohromná jeho muka jsem duševně spoluprožívala, neboť sebevražedné pokusy byly neustálé a hrozné výkřiky: „Maminko, že mě necháš tak trápit!“ či „Že se můžeš dívat...“ vůbec neustávaly. Poznala jsem, že v takovém případě není smrt nejhorší. Tu noc 3. 12. 1941 ve 24 hodin vydechl můj drahý syn Jeníček Plánek naposledy. Zemřel jako mučedník ve stáří 16 let. Psala matka zemřelého Anna Plánková, Český Krumlov dne 4. 1. 1942. (Úryvek z osobního deníku Anny Plánkové) /// Dopis Viléma Plánka adresovaný jeho matce Anně, Vilém zemřel za 11 dní – 21. 2. 1945: Vídeň, 10. 2. 1945. Milá maminko, byl jsem poslán z Lince do lazaretu ve Vídni na kurs dešifrování. Je tu 12 mužů, někteří již 10 měsíců. Čím dříve to člověk pochopí, tím dříve bude propuštěn. Doufám, že já to pochopím do 5 měsíců. Poté se vrátím do Lince a budu propuštěn úplně. Pošli mi prosím cukr a sádlo, ne jen pečivo, a koláč, pokud to bude možné. Vídeň je překrásná, byla by škoda, kdyby ti gangsteři napáchali další škody. Nepiš mi prosím hlouposti, to bych nesnesl. Osobní rodinné záležitosti – ty ano, ale co se děje ve světě, to vím beztak. Nevzdávej to a zůstaň silná. Posílám mnoho pozdravů Tobě, Adi a tátovi. Ten svetr, co jsem Ti poslal, mi můžeš prodloužit vlnou stejné barvy. Vykliď prosím skříň pro moje věci a sprav mi obleky. Willy. (Jan Palkovič & Ivo Janoušek)