BENEDIKT BRAUN (21. března 1867 - 30. srpna 1927) - schwarzenberský zámecký správce v Českém Krumlově. Benedikt Braun se narodil ve Velké Úpě jako syn tamního zahradníka Stephana Brauna a jeho manželky Johanny, roz. Hollmannové. Přísný otec dbal na synovu řádnou výchovu a vzdělání. Již v útlém mládí Benedikt ovládal češtinu, němčinu, latinu a řečtinu. V 80. letech 19. století poznal svoji první velkou lásku, dívku ze šlechtického prostředí. Mladá hraběnka svého přítele dokonce vykoupila z vojenské služby. Oba snoubenci se vzali. Krátce po svatbě nastoupil do císařsko-královských služeb. Díky znalosti mnoha jazyků a svému kultivovanému vystupování začal brzy pracovat jako diplomat. Benedikt trávil mnoho času na služebních cestách, ale mladá hraběnka zůstávala doma, protože odmítala manžela doprovázet na dalekých výpravách. Manželé si tak museli dopisovat. Benedikt popisoval své zážitky z cest, svá jednání a nové poznatky, ona ho na oplátku povzbuzovala a počítala dny, kdy se vrátí domů. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Hraběnka po pěti letech společného soužití zemřela. Benedikt odchodu své ženy velmi litoval, ale nadále se věnoval svému povolání diplomata. Působil jako velvyslanec ve Fiume (dnešní Rijece), Vladivostoku a v Oděse. Během svých cest byl přijat i u papeže ve Vatikánu. ProtožeJelikož ovládal hebrejštinu, zastupoval císařskou kancelář na území dnešního Izraele. V období před první světovou válkou se Benedikt rozhodl změnit zaměstnání a usadit se. Knížata ze Schwarzenberku tehdy patřila k vysoké šlechtě a často se pohybovala v  panovnických kruzích. Při jedné takové příležitosti došlo k rozhovoru s knížetem Janem Nepomukem II. ze Schwarzenberku, který Benedikta po krátké úvaze na svém panství zaměstnal a poskytl mu byt na krumlovském zámku. Přes své vzdělání a společenské postavení musel Benedikt projít celým provozem schwarzenberského hospodářství. Časem se vypracoval na vrchního správce zámků Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou a Červený Dvůr. Dne 26. prosince 1922 jako vdovec uzavřel sňatek s o čtvrt století mladší Annou Beníškovou z Českých Budějovic. V červenci následujícího roku přišel na svět jejich syn Benedikt Braun mladší. Dospívání svého syna se však Benedikt nedožil. Zemřel 30. srpna 1927 v českokrumlovské nemocnici ve věku 60 let. Rodině byl poté přidělen byt v  areálu českokrumlovských klášterů, kde byly v té době zřizovány byty 1. třídy pro vdovy a sirotky schwarzenberských vyšších úředníků. „Když začalo v noci pršet, tak nevydržel na lůžku. Sebral se, vzal lucernu a v první řadě prošel celou půdu a poté celý zámek, jestli někam nezatýká. Hned si udělal poznámku, aby se to opravilo. Právě tyto drobné opravy byly nejdůležitější. Mohlo se tak zabránit většímu, nákladnějšímu neštěstí. Další den se hned volal pokrývač a stavební čety, aby se škody opravily. Měl také na starosti vytvořit zasedací pořádek u slavnostní tabule. Hovořil s každým sluhou a komorním, aby zjistil vztahy mezi jednotlivými hosty, a neposadil tak vedle sebe dva největší soky. Také se zajímal o zdravotní potíže pozvaných šlechticů. Takovým potom zvolil místo dál od oken a průvanu. Důležitou součástí každé hostiny byla bohatá květinová výzdoba. Tu měl na starost zahradník Říha. Pro každé roční období byly specifické jiné květiny. Výzdoba neměla hosty během stolování omezovat, zároveň však nesměla být narušena. Výsledkem celé této mravenčí práce byla spokojenost všech pozvaných pánů.“ (Jan Palkovič; čerpáno z rozhovoru s Helenou Braunovou, snachou Benedikta Brauna, 2012)

BENEDIKT BRAUN (21. března 1867 - 30. srpna 1927) - schwarzenberský zámecký správce v Českém Krumlově. Benedikt Braun se narodil ve Velké Úpě jako syn tamního zahradníka Stephana Brauna a jeho manželky Johanny, roz. Hollmannové. Přísný otec dbal na synovu řádnou výchovu a vzdělání. Již v útlém mládí Benedikt ovládal češtinu, němčinu, latinu a řečtinu. V 80. letech 19. století poznal svoji první velkou lásku, dívku ze šlechtického prostředí. Mladá hraběnka svého přítele dokonce vykoupila z vojenské služby. Oba snoubenci se vzali. Krátce po svatbě nastoupil do císařsko-královských služeb. Díky znalosti mnoha jazyků a svému kultivovanému vystupování začal brzy pracovat jako diplomat. Benedikt trávil mnoho času na služebních cestách, ale mladá hraběnka zůstávala doma, protože odmítala manžela doprovázet na dalekých výpravách. Manželé si tak museli dopisovat. Benedikt popisoval své zážitky z cest, svá jednání a nové poznatky, ona ho na oplátku povzbuzovala a počítala dny, kdy se vrátí domů. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Hraběnka po pěti letech společného soužití zemřela. Benedikt odchodu své ženy velmi litoval, ale nadále se věnoval svému povolání diplomata. Působil jako velvyslanec ve Fiume (dnešní Rijece), Vladivostoku a v Oděse. Během svých cest byl přijat i u papeže ve Vatikánu. ProtožeJelikož ovládal hebrejštinu, zastupoval císařskou kancelář na území dnešního Izraele. V období před první světovou válkou se Benedikt rozhodl změnit zaměstnání a usadit se. Knížata ze Schwarzenberku tehdy patřila k vysoké šlechtě a často se pohybovala v  panovnických kruzích. Při jedné takové příležitosti došlo k rozhovoru s knížetem Janem Nepomukem II. ze Schwarzenberku, který Benedikta po krátké úvaze na svém panství zaměstnal a poskytl mu byt na krumlovském zámku. Přes své vzdělání a společenské postavení musel Benedikt projít celým provozem schwarzenberského hospodářství. Časem se vypracoval na vrchního správce zámků Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou a Červený Dvůr. Dne 26. prosince 1922 jako vdovec uzavřel sňatek s o čtvrt století mladší Annou Beníškovou z Českých Budějovic. V červenci následujícího roku přišel na svět jejich syn Benedikt Braun mladší. Dospívání svého syna se však Benedikt nedožil. Zemřel 30. srpna 1927 v českokrumlovské nemocnici ve věku 60 let. Rodině byl poté přidělen byt v  areálu českokrumlovských klášterů, kde byly v té době zřizovány byty 1. třídy pro vdovy a sirotky schwarzenberských vyšších úředníků. „Když začalo v noci pršet, tak nevydržel na lůžku. Sebral se, vzal lucernu a v první řadě prošel celou půdu a poté celý zámek, jestli někam nezatýká. Hned si udělal poznámku, aby se to opravilo. Právě tyto drobné opravy byly nejdůležitější. Mohlo se tak zabránit většímu, nákladnějšímu neštěstí. Další den se hned volal pokrývač a stavební čety, aby se škody opravily. Měl také na starosti vytvořit zasedací pořádek u slavnostní tabule. Hovořil s každým sluhou a komorním, aby zjistil vztahy mezi jednotlivými hosty, a neposadil tak vedle sebe dva největší soky. Také se zajímal o zdravotní potíže pozvaných šlechticů. Takovým potom zvolil místo dál od oken a průvanu. Důležitou součástí každé hostiny byla bohatá květinová výzdoba. Tu měl na starost zahradník Říha. Pro každé roční období byly specifické jiné květiny. Výzdoba neměla hosty během stolování omezovat, zároveň však nesměla být narušena. Výsledkem celé této mravenčí práce byla spokojenost všech pozvaných pánů.“ (Jan Palkovič; čerpáno z rozhovoru s Helenou Braunovou, snachou Benedikta Brauna, 2012)

BENEDIKT BRAUN (21. března 1867 - 30. srpna 1927) - schwarzenberský zámecký správce v Českém Krumlově. Benedikt Braun se narodil ve Velké Úpě jako syn tamního zahradníka Stephana Brauna a jeho manželky Johanny, roz. Hollmannové. Přísný otec dbal na synovu řádnou výchovu a vzdělání. Již v útlém mládí Benedikt ovládal češtinu, němčinu, latinu a řečtinu. V 80. letech 19. století poznal svoji první velkou lásku, dívku ze šlechtického prostředí. Mladá hraběnka svého přítele dokonce vykoupila z vojenské služby. Oba snoubenci se vzali. Krátce po svatbě nastoupil do císařsko-královských služeb. Díky znalosti mnoha jazyků a svému kultivovanému vystupování začal brzy pracovat jako diplomat. Benedikt trávil mnoho času na služebních cestách, ale mladá hraběnka zůstávala doma, protože odmítala manžela doprovázet na dalekých výpravách. Manželé si tak museli dopisovat. Benedikt popisoval své zážitky z cest, svá jednání a nové poznatky, ona ho na oplátku povzbuzovala a počítala dny, kdy se vrátí domů. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Hraběnka po pěti letech společného soužití zemřela. Benedikt odchodu své ženy velmi litoval, ale nadále se věnoval svému povolání diplomata. Působil jako velvyslanec ve Fiume (dnešní Rijece), Vladivostoku a v Oděse. Během svých cest byl přijat i u papeže ve Vatikánu. ProtožeJelikož ovládal hebrejštinu, zastupoval císařskou kancelář na území dnešního Izraele. V období před první světovou válkou se Benedikt rozhodl změnit zaměstnání a usadit se. Knížata ze Schwarzenberku tehdy patřila k vysoké šlechtě a často se pohybovala v  panovnických kruzích. Při jedné takové příležitosti došlo k rozhovoru s knížetem Janem Nepomukem II. ze Schwarzenberku, který Benedikta po krátké úvaze na svém panství zaměstnal a poskytl mu byt na krumlovském zámku. Přes své vzdělání a společenské postavení musel Benedikt projít celým provozem schwarzenberského hospodářství. Časem se vypracoval na vrchního správce zámků Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou a Červený Dvůr. Dne 26. prosince 1922 jako vdovec uzavřel sňatek s o čtvrt století mladší Annou Beníškovou z Českých Budějovic. V červenci následujícího roku přišel na svět jejich syn Benedikt Braun mladší. Dospívání svého syna se však Benedikt nedožil. Zemřel 30. srpna 1927 v českokrumlovské nemocnici ve věku 60 let. Rodině byl poté přidělen byt v  areálu českokrumlovských klášterů, kde byly v té době zřizovány byty 1. třídy pro vdovy a sirotky schwarzenberských vyšších úředníků. „Když začalo v noci pršet, tak nevydržel na lůžku. Sebral se, vzal lucernu a v první řadě prošel celou půdu a poté celý zámek, jestli někam nezatýká. Hned si udělal poznámku, aby se to opravilo. Právě tyto drobné opravy byly nejdůležitější. Mohlo se tak zabránit většímu, nákladnějšímu neštěstí. Další den se hned volal pokrývač a stavební čety, aby se škody opravily. Měl také na starosti vytvořit zasedací pořádek u slavnostní tabule. Hovořil s každým sluhou a komorním, aby zjistil vztahy mezi jednotlivými hosty, a neposadil tak vedle sebe dva největší soky. Také se zajímal o zdravotní potíže pozvaných šlechticů. Takovým potom zvolil místo dál od oken a průvanu. Důležitou součástí každé hostiny byla bohatá květinová výzdoba. Tu měl na starost zahradník Říha. Pro každé roční období byly specifické jiné květiny. Výzdoba neměla hosty během stolování omezovat, zároveň však nesměla být narušena. Výsledkem celé této mravenčí práce byla spokojenost všech pozvaných pánů.“ (Jan Palkovič; čerpáno z rozhovoru s Helenou Braunovou, snachou Benedikta Brauna, 2012)

BENEDIKT BRAUN (21. března 1867 - 30. srpna 1927) - schwarzenberský zámecký správce v Českém Krumlově. Benedikt Braun se narodil ve Velké Úpě jako syn tamního zahradníka Stephana Brauna a jeho manželky Johanny, roz. Hollmannové. Přísný otec dbal na synovu řádnou výchovu a vzdělání. Již v útlém mládí Benedikt ovládal češtinu, němčinu, latinu a řečtinu. V 80. letech 19. století poznal svoji první velkou lásku, dívku ze šlechtického prostředí. Mladá hraběnka svého přítele dokonce vykoupila z vojenské služby. Oba snoubenci se vzali. Krátce po svatbě nastoupil do císařsko-královských služeb. Díky znalosti mnoha jazyků a svému kultivovanému vystupování začal brzy pracovat jako diplomat. Benedikt trávil mnoho času na služebních cestách, ale mladá hraběnka zůstávala doma, protože odmítala manžela doprovázet na dalekých výpravách. Manželé si tak museli dopisovat. Benedikt popisoval své zážitky z cest, svá jednání a nové poznatky, ona ho na oplátku povzbuzovala a počítala dny, kdy se vrátí domů. Manželství však nemělo dlouhého trvání. Hraběnka po pěti letech společného soužití zemřela. Benedikt odchodu své ženy velmi litoval, ale nadále se věnoval svému povolání diplomata. Působil jako velvyslanec ve Fiume (dnešní Rijece), Vladivostoku a v Oděse. Během svých cest byl přijat i u papeže ve Vatikánu. ProtožeJelikož ovládal hebrejštinu, zastupoval císařskou kancelář na území dnešního Izraele. V období před první světovou válkou se Benedikt rozhodl změnit zaměstnání a usadit se. Knížata ze Schwarzenberku tehdy patřila k vysoké šlechtě a často se pohybovala v  panovnických kruzích. Při jedné takové příležitosti došlo k rozhovoru s knížetem Janem Nepomukem II. ze Schwarzenberku, který Benedikta po krátké úvaze na svém panství zaměstnal a poskytl mu byt na krumlovském zámku. Přes své vzdělání a společenské postavení musel Benedikt projít celým provozem schwarzenberského hospodářství. Časem se vypracoval na vrchního správce zámků Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou a Červený Dvůr. Dne 26. prosince 1922 jako vdovec uzavřel sňatek s o čtvrt století mladší Annou Beníškovou z Českých Budějovic. V červenci následujícího roku přišel na svět jejich syn Benedikt Braun mladší. Dospívání svého syna se však Benedikt nedožil. Zemřel 30. srpna 1927 v českokrumlovské nemocnici ve věku 60 let. Rodině byl poté přidělen byt v  areálu českokrumlovských klášterů, kde byly v té době zřizovány byty 1. třídy pro vdovy a sirotky schwarzenberských vyšších úředníků. „Když začalo v noci pršet, tak nevydržel na lůžku. Sebral se, vzal lucernu a v první řadě prošel celou půdu a poté celý zámek, jestli někam nezatýká. Hned si udělal poznámku, aby se to opravilo. Právě tyto drobné opravy byly nejdůležitější. Mohlo se tak zabránit většímu, nákladnějšímu neštěstí. Další den se hned volal pokrývač a stavební čety, aby se škody opravily. Měl také na starosti vytvořit zasedací pořádek u slavnostní tabule. Hovořil s každým sluhou a komorním, aby zjistil vztahy mezi jednotlivými hosty, a neposadil tak vedle sebe dva největší soky. Také se zajímal o zdravotní potíže pozvaných šlechticů. Takovým potom zvolil místo dál od oken a průvanu. Důležitou součástí každé hostiny byla bohatá květinová výzdoba. Tu měl na starost zahradník Říha. Pro každé roční období byly specifické jiné květiny. Výzdoba neměla hosty během stolování omezovat, zároveň však nesměla být narušena. Výsledkem celé této mravenčí práce byla spokojenost všech pozvaných pánů.“ (Jan Palkovič; čerpáno z rozhovoru s Helenou Braunovou, snachou Benedikta Brauna, 2012)

Hořický farář P. Paulus Heinrich a starosta obce Johann Wiltschko, představitel Krista v pašijových hrách / PAULUS JOSEF HEINRICH (2. března 1871 - 23. listopadu 1951) - vyšebrodský cisterciák, okresní vikář hořický. P. o. cist. Paulus Josef Heinrich, rodák z Havlíčkova Brodu, byl v letech 1895-1898 kaplanem v Německém Rychnově, 1898-1903 v Rožmberku nad Vltavou a 1903-1908 v Loučovicích. Působil také jako vrchní kuchař ve vyšebrodském klášteře. Dne 19. února 1920 opustil dosavadní farář, děkan P. Martin Maxa, po dlouholeté službě faru v Hořicích na Šumavě a byl přeložen do Omleničky. Tentýž samý den se stal novým hořickým duchovním otcem P. Paulus Heinrich. Během jeho slavnostního příjezdu ho vítali věřící z téměř celé hořické farnosti. Ceremonie se zúčastnili také představitelé radnice – vicestarosta Franz Bayer starší a starosta Johann Janovsky, který pronesl slavnostní řeč. Nový farář se zároveň ujal psaní kroniky obce a mezi hořickými občany se těšil velké oblibě. Za jeho úspěšného úřadování byla do kostela a do fary zavedena elektřina a odhalen památník pašijovým hrám a obětem světové války. V roce 1921 byl jmenován předsedou přípravného výboru pro obnovení pašijových her po první světové válce a zasloužil se s tehdejším vicestarostou Franzem Bayerem starším o odkoupení pašijového divadla od spolku Böhmerwaldbund. Dne 13. prosince 1931 byl dokonce zvolen starostou obce. Poprvé a také naposledy stanul v této funkci duchovní. Za necelý rok však Heinrich z této funkce odstoupil. Ve třicátých letech spolu s režisérem Ernstem Nowakem režíroval hořické pašijové hry. V létě roku 1933 asistoval při natáčení her americkou filmovou společností FOX FILM. Filmování probíhalo v rámci tvorby dokumentu Tradice Šumavy, jednoho z prvních zvukových snímků u nás. V roce 1934 byl P. Paulus Heinrich jmenován čestným občanem Hořic na Šumavě. V předmluvě k českému vydání textu pašijí z roku 1936 nabádá hořické Čechy a Němce ke vzájemné snášenlivosti. Jeho prosba však nebyla vyslyšena. Zanechal po sobě cennou hořickou farní kroniku, kterou psal až do roku 1946. Dopodrobna zde rozhořčeně popisuje obsazení Hořic Američany a jejich neblahé chování v  obci. Patrně v rozčilení nadepsal omylem rok 1495 namísto roku 1945. Dne 26. června 1946 nastoupil spolu s ostatními obyvateli Hořic do transportního vlaku, který odvážel německé občany do sběrného tábora v Českém Krumlově. Dožil v bavorském Seefeld-Oberlatingu, kde 23. listopadu 1951 zemřel ve věku 80 let. (Jan Palkovič)