19. 08. 2018Johann CIPIN (1887 – 1970) – hořický řídící učitel, představitel Krista v hořických pašijových hrách.Dne 7. února 1927 byl řídícím učitelem hořické obecné školy jmenován Johann Cipin – muž, který se oddal dětem, spolkové činnosti a pašijovým hrám. Narodil se 17. února 1887 v Křemži, v domě s č. p. 56, tamnímu podruhovi a zedníkovi Janu Cipinovi a jeho ženě Marii, rozené Hajerové. Vychodil německou obecnou školu v Horní Plané a v letech 1902–1906 studoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Od roku 1906 pak působil jako učitel obecné školy v Hořicích na Šumavě. Dne 14. září 1909 se v Českých Budějovicích oženil s Philibertou Lebschi z Kozího Vrchu u Světlíka, která mu roku 1911 porodila syna Othmara a roku 1924 dceru Irene. Cipin představoval pro hořickou mládež mravní vzor. Když v odpoledních hodinách skončilo vyučování, plně se věnoval místní spolkové činnosti. Zpíval v pěveckém spolku a dlouhá léta předsedal spolku zahrádkářů. Obdivuhodná školní zahrada s množstvím ovocných stromů, zeleniny a zajímavých druhů rostlin byla v první řadě jeho dílem. V roce 1908 se jednadvacetiletý Cipin poprvé podílel na realizaci hořických pašijových her. Kniha herců uvádí, že v tomto roce zastával funkci sbormistra pašijového pěveckého sboru a také představoval Piláta. Po vypuknutí první světové války byl vojensky nasazen. Na počátku dvacátých let 20. století se v Hořicích začala připravovat obnova pašijových her po první světové válce. Roli Krista tehdy nabídli právě Cipinovi. V tisku se poté nejednou objevila zmínka o tom, že Cipin byl nejvěrohodnějším představitelem Krista, kterého Hořice měly. V jednom z čísel Südböhmische Volkszeitung z roku 1927 lze najít článek s názvem Hinter den Kulissen von Höritz – ein Lausbubenbrief. Jde o dopis neznámého chlapce „Nazla“ z Hořic na Šumavě, který je adresován jeho kamarádovi. Dnes, po téměř devadesáti letech, představuje toto psaní zcela unikátní svědectví o atmosféře v meziválečných Hořicích. Hned v úvodu dopisu Nazl píše, že se ve škole musí o pašijových hrách hodně učit. Z toho je tedy zřejmé, že se Johann Cipin snažil přimět k účinkování v pašijových hrách co nejvíce hořických dětí stejně tak, jako to činil jeho předchůdce Johann Bartl na počátku devadesátých let 19. století. Z dopisu dále vyplývá, že zkoušky probíhaly v pašijovém divadle každou neděli před zahájením sezóny. Sešly se tam vždy celé Hořice. Někteří hráli na jevišti, ostatní zkoušky pozorovali z hlediště. Nazl patřil k těm prvním, musel být totiž na jevišti během výjevu Příjezd Krista do Jeruzaléma. Šlo o davovou scénu, během níž jednotliví herci mávali palmovými listy a zdravili Krista na oslíku hlasitým „Hosanna!“. Dále Nazl účinkoval ve scéně Ježíš – přítel dětí. I tady jednou vykřikoval „Hosanna!“, na čež ho vedoucí her Willibald Böhm upozornil, že nyní má být zticha. Böhm se prý také často rozčiloval kvůli nedbalé výslovnosti herců. Následující řádky dopisu věnoval Nazl postavě, která mu přirostla k srdci ze všech nejvíce. Píše, že Kristus je řídící učitel z jeho školy a jmenuje se Cipin. Musí si toho během hry od Židů hodně vytrpět. Je od nich zajat a následně ukřižován. Nazl také prozradil zajímavou scénografickou poznámku, která se týkala scény Ukřižování. Osvětlovač v okamžiku Kristovy smrti zhasl všechna světla a osvětloval pouze trpitelovu tvář. Představitel Krista byl podle Nazlových slov všeobecně uznáván a hodně se objevoval na fotografiích v novinách. Hořičtí ho zdravili slovy: „Pochválen buď, Ježíši Cipine!“ Sám Johann Cipin výše zmíněné potvrdil v rozhovoru z roku 1963. Po čtyřiceti letech tehdy vzpomínal, jak se k němu po představení hnaly davy diváků, aby se mohly dotknout jeho roucha a požádat o autogram. Cipin také popsal dvacetiminutové trápení na kříži, které musel během představení vydržet. Dva prsty každé z rozpažených rukou měl uchycené v úzkém poutku jako v prstenu. Dole se směl opírat patami nohou jen o úzkou dřevěnou podestu. Nikdo ale neměl šanci ani s tím nejlepším operním kukátkem vypátrat, jak na kříži vlastně visel. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově jsou uloženy písemnosti, dokumentující další životní osudy hořického Krista, například doklad okresního školního inspektora, u kterého Cipin spolu s manželkou Philibertou 4. července 1939 prokázali německý pokrevní původ. Za druhé světové války pak Cipin vstoupil do NSDAP. Po osvobození Hořic byl jako místní specialista zpočátku vyňat z opatření proti Němcům, měl totiž za úkol vyřizovat úřední záležitosti hořických Němců určených k odsunu. Dále se v archivu zachoval dopis, který místní národní výbor Hořice na Šumavě adresoval dne 9. srpna 1946 Okresnímu národnímu výboru v Českém Krumlově. Jako předmět dopisu uvedl bezpečnostní referent hořického Místního národního výboru strážmistr František Podhola „Cipin Jan, býv. německý řídící učitel – odsun za hranice, dotaz“. Z dopisu vyplývá, že 8. srpna 1946 se konala schůze, na které se pracovníci místního národního výboru usnesli, aby byl Cipin příštím odsunem vyhoštěn za hranice. Jako důvod uvedli, že se jmenovaný podle jeho vlastního doznání vždy hlásil „jako německý učitel k národnosti německé“. Odpověď předsedy okresní osidlovací komise z Okresního národního výboru Český Krumlov byla stručná: „Vzato na vědomí. Jmenovaného zařaďte do odsunu.“ Od roku 1947 šedesátiletý Cipin pracoval jako řídící učitel na škole v Rutesheimu u Leonbergu. Po roce 1953 bydlel u své dcery Irene v bavorském Deggendorfu, kde ho často navštěvovali jeho bývalí žáci. Poslední léta pak s Philibertou strávili u jejich syna MUDr. Othamara Cipina v Bernhausenu. Po 59 letech manželství zde Philiberta Cipinová zemřela 30. září 1968. Johann Cipin zemřel po dlouhé nemoci o dva roky později, 14. července 1970. Dne 17. července byl pohřben po boku své manželky na hřbitově v Bernhausenu. V novinách tehdy otiskli krátkou zprávu: „Kristus z pašijových her v Hořicích v letech 1923, 1927 a 1930, řídící učitel Johann Cipin, zemřel ve věku 83 let“. MUDr. Othmar Cipin se za svého působení v Hořicích na Šumavě věnoval lékařské profesi. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově se dochovalo potvrzení z 20. října 1945, které dokládá, že byl protinacistického smýšlení. Dále z této zprávy vyplývá, že jmenovaný na rozdíl od svého otce žádal o přidělení československého státního občanství. Podle dalších písemností však Othmar Cipin neprošel přezkoušením antifašistů, a proto ho strážmistr František Podhola z Místního národního výboru Hořice na Šumavě vyškrtl ze seznamu občanů vyňatých z opatření proti Němcům. V květnu 1946 se však Othmaru Cipinovi podařilo vyhnout potupnému odsunu a uprchnout do Rakouska. Později v Německu pokračoval ve své lékařské praxi. Zemřel 12. prosince 1990 v Bernhausenu. (Jan Palkovič)
19. 08. 2018Johann CIPIN (1887 – 1970) – hořický řídící učitel, představitel Krista v hořických pašijových hrách.Dne 7. února 1927 byl řídícím učitelem hořické obecné školy jmenován Johann Cipin – muž, který se oddal dětem, spolkové činnosti a pašijovým hrám. Narodil se 17. února 1887 v Křemži, v domě s č. p. 56, tamnímu podruhovi a zedníkovi Janu Cipinovi a jeho ženě Marii, rozené Hajerové. Vychodil německou obecnou školu v Horní Plané a v letech 1902–1906 studoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Od roku 1906 pak působil jako učitel obecné školy v Hořicích na Šumavě. Dne 14. září 1909 se v Českých Budějovicích oženil s Philibertou Lebschi z Kozího Vrchu u Světlíka, která mu roku 1911 porodila syna Othmara a roku 1924 dceru Irene. Cipin představoval pro hořickou mládež mravní vzor. Když v odpoledních hodinách skončilo vyučování, plně se věnoval místní spolkové činnosti. Zpíval v pěveckém spolku a dlouhá léta předsedal spolku zahrádkářů. Obdivuhodná školní zahrada s množstvím ovocných stromů, zeleniny a zajímavých druhů rostlin byla v první řadě jeho dílem. V roce 1908 se jednadvacetiletý Cipin poprvé podílel na realizaci hořických pašijových her. Kniha herců uvádí, že v tomto roce zastával funkci sbormistra pašijového pěveckého sboru a také představoval Piláta. Po vypuknutí první světové války byl vojensky nasazen. Na počátku dvacátých let 20. století se v Hořicích začala připravovat obnova pašijových her po první světové válce. Roli Krista tehdy nabídli právě Cipinovi. V tisku se poté nejednou objevila zmínka o tom, že Cipin byl nejvěrohodnějším představitelem Krista, kterého Hořice měly. V jednom z čísel Südböhmische Volkszeitung z roku 1927 lze najít článek s názvem Hinter den Kulissen von Höritz – ein Lausbubenbrief. Jde o dopis neznámého chlapce „Nazla“ z Hořic na Šumavě, který je adresován jeho kamarádovi. Dnes, po téměř devadesáti letech, představuje toto psaní zcela unikátní svědectví o atmosféře v meziválečných Hořicích. Hned v úvodu dopisu Nazl píše, že se ve škole musí o pašijových hrách hodně učit. Z toho je tedy zřejmé, že se Johann Cipin snažil přimět k účinkování v pašijových hrách co nejvíce hořických dětí stejně tak, jako to činil jeho předchůdce Johann Bartl na počátku devadesátých let 19. století. Z dopisu dále vyplývá, že zkoušky probíhaly v pašijovém divadle každou neděli před zahájením sezóny. Sešly se tam vždy celé Hořice. Někteří hráli na jevišti, ostatní zkoušky pozorovali z hlediště. Nazl patřil k těm prvním, musel být totiž na jevišti během výjevu Příjezd Krista do Jeruzaléma. Šlo o davovou scénu, během níž jednotliví herci mávali palmovými listy a zdravili Krista na oslíku hlasitým „Hosanna!“. Dále Nazl účinkoval ve scéně Ježíš – přítel dětí. I tady jednou vykřikoval „Hosanna!“, na čež ho vedoucí her Willibald Böhm upozornil, že nyní má být zticha. Böhm se prý také často rozčiloval kvůli nedbalé výslovnosti herců. Následující řádky dopisu věnoval Nazl postavě, která mu přirostla k srdci ze všech nejvíce. Píše, že Kristus je řídící učitel z jeho školy a jmenuje se Cipin. Musí si toho během hry od Židů hodně vytrpět. Je od nich zajat a následně ukřižován. Nazl také prozradil zajímavou scénografickou poznámku, která se týkala scény Ukřižování. Osvětlovač v okamžiku Kristovy smrti zhasl všechna světla a osvětloval pouze trpitelovu tvář. Představitel Krista byl podle Nazlových slov všeobecně uznáván a hodně se objevoval na fotografiích v novinách. Hořičtí ho zdravili slovy: „Pochválen buď, Ježíši Cipine!“ Sám Johann Cipin výše zmíněné potvrdil v rozhovoru z roku 1963. Po čtyřiceti letech tehdy vzpomínal, jak se k němu po představení hnaly davy diváků, aby se mohly dotknout jeho roucha a požádat o autogram. Cipin také popsal dvacetiminutové trápení na kříži, které musel během představení vydržet. Dva prsty každé z rozpažených rukou měl uchycené v úzkém poutku jako v prstenu. Dole se směl opírat patami nohou jen o úzkou dřevěnou podestu. Nikdo ale neměl šanci ani s tím nejlepším operním kukátkem vypátrat, jak na kříži vlastně visel. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově jsou uloženy písemnosti, dokumentující další životní osudy hořického Krista, například doklad okresního školního inspektora, u kterého Cipin spolu s manželkou Philibertou 4. července 1939 prokázali německý pokrevní původ. Za druhé světové války pak Cipin vstoupil do NSDAP. Po osvobození Hořic byl jako místní specialista zpočátku vyňat z opatření proti Němcům, měl totiž za úkol vyřizovat úřední záležitosti hořických Němců určených k odsunu. Dále se v archivu zachoval dopis, který místní národní výbor Hořice na Šumavě adresoval dne 9. srpna 1946 Okresnímu národnímu výboru v Českém Krumlově. Jako předmět dopisu uvedl bezpečnostní referent hořického Místního národního výboru strážmistr František Podhola „Cipin Jan, býv. německý řídící učitel – odsun za hranice, dotaz“. Z dopisu vyplývá, že 8. srpna 1946 se konala schůze, na které se pracovníci místního národního výboru usnesli, aby byl Cipin příštím odsunem vyhoštěn za hranice. Jako důvod uvedli, že se jmenovaný podle jeho vlastního doznání vždy hlásil „jako německý učitel k národnosti německé“. Odpověď předsedy okresní osidlovací komise z Okresního národního výboru Český Krumlov byla stručná: „Vzato na vědomí. Jmenovaného zařaďte do odsunu.“ Od roku 1947 šedesátiletý Cipin pracoval jako řídící učitel na škole v Rutesheimu u Leonbergu. Po roce 1953 bydlel u své dcery Irene v bavorském Deggendorfu, kde ho často navštěvovali jeho bývalí žáci. Poslední léta pak s Philibertou strávili u jejich syna MUDr. Othamara Cipina v Bernhausenu. Po 59 letech manželství zde Philiberta Cipinová zemřela 30. září 1968. Johann Cipin zemřel po dlouhé nemoci o dva roky později, 14. července 1970. Dne 17. července byl pohřben po boku své manželky na hřbitově v Bernhausenu. V novinách tehdy otiskli krátkou zprávu: „Kristus z pašijových her v Hořicích v letech 1923, 1927 a 1930, řídící učitel Johann Cipin, zemřel ve věku 83 let“. MUDr. Othmar Cipin se za svého působení v Hořicích na Šumavě věnoval lékařské profesi. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově se dochovalo potvrzení z 20. října 1945, které dokládá, že byl protinacistického smýšlení. Dále z této zprávy vyplývá, že jmenovaný na rozdíl od svého otce žádal o přidělení československého státního občanství. Podle dalších písemností však Othmar Cipin neprošel přezkoušením antifašistů, a proto ho strážmistr František Podhola z Místního národního výboru Hořice na Šumavě vyškrtl ze seznamu občanů vyňatých z opatření proti Němcům. V květnu 1946 se však Othmaru Cipinovi podařilo vyhnout potupnému odsunu a uprchnout do Rakouska. Později v Německu pokračoval ve své lékařské praxi. Zemřel 12. prosince 1990 v Bernhausenu. (Jan Palkovič)
19. 08. 2018Svatba Anny Teryngelové a Jana Plánka, Český Krumlov, 18. září 1922 / JAN PLÁNEK (2. května 1886 - 27. května 1953) – majitel trafiky a obchodu s koloniálním zbožím v Českém Krumlově. Jan Plánek se narodil v Husinci, v domě č. p. 55, místnímu přádelnickému mistru Antonínu Plánkovi a jeho ženě Marii, roz. Bauerové, z Českého Krumlova. V květnu roku 1900 dokončil obecnou školu v Husinci. V letech 1900-1903 se učil v husineckém závodě Františka Pekařského se zbožím koloniálním, smíšeným, galanterním a železným. Vysvědčení uvádí, že se „učeň choval k úplné spokojenosti majitelově a přisvojil si tolik schopností, že jej může každému co úplně spolehlivého příručího doporučiti.“ Od 18. února 1904 do 15. února 1905 byl vyučený Plánek zaměstnán jako příručí v obchodě se zbožím koloniálním, železem a vínem Albrechta Schneidera v Zásmukách u Kolína. Další léta strávil za pultem koloniálu M. Longína v Jindřichově Hradci. Po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou službu. Při pádu z auta utrpěl vážné poranění hlavy, následkem kterého měl do smrti problémy s pamětí a nebyl schopen vykonávat fyzicky náročné práce. Po roce 1918 se Plánek přestěhoval do Českého Krumlova a otevřel si zde malý obchod se smíšeným zbožím v domě na Tavírně. Obchod se specializoval na zboží denní potřeby. Zákazník zde mohl zakoupit potraviny, hygienické přípravky, tabákové výrobky, noviny i poštovní známky. Poznal zde svoji budoucí manželku Annu Teryngelovou, která v té době pracovala jako služebná v plešivecké vile velkoprůmyslníka Ludwiga Spira. Svatba se konala 18. září 1922 v chrámu sv. Víta v Českém Krumlově. Za necelý měsíc se novomanželům narodilo první dítě, dcera Adéla. Brzy poté přišli na svět synové Jan a Vilém. Rodina bydlela v domě č. p. 116 v českokrumlovské Plešivecké ulici. Na konci 20. let se však přestěhovala na druhý břeh Vltavy, do nového rodinného domku na Tavírně č. p. 122. Události druhé světové války výrazně zasáhly do života rodiny Plánkových. Na konci roku 1941 syn Jan onemocněl zánětem slepého střeva. V tomto chaotickém období však nebyla chlapci v místní nemocnici poskytnuta dostatečná zdravotnická péče a Jan zemřel v bolestech 3. prosince v pouhých 16 letech. Adéla a Vilém strávili většinu válečného období mimo domov. Dvacetiletá Adéla pracovala na statku v Tyrolsku, odkud se vrátila až na konci války. Vilém tragicky zahynul 21. února 1945 při bombardování vojenského lazaretu ve Vídni. V tomto složitém období se v Krumlově navíc začaly řešit otázky ohledně odsunu německého obyvatelstva. Přesto, že se Plánkovi jako česko-německá rodina za války politicky neangažovali, měli před sebou v roce 1945 nelehkou životní situaci. Díky podpoře rodinných přátel, kteří písemně dosvědčili, že Plánkovi nikdy proti Čechům nevystupovali a chovali se k nim vždy slušně, mohli Jan, Anna a Adéla nadále zůstat doma. V poválečném období se u Jana Plánka začaly stále výrazněji projevovat zdravotní komplikace způsobené zraněním z první světové války. Již na konci 40. let ochrnul a byl odkázán na pomoc své ženy. Zemřel 27. května 1953 ve věku 67 let. /// Poslední den, dne 3. 12. 1941, jsem se vůbec nesměla vzdáliti od lůžka mého syna, neboť výkřiky a sebevražedné pokusy byly stále hustší. Dostala jsem srdeční záchvat a byla jsem sama blízko zoufalství. Ohromná jeho muka jsem duševně spoluprožívala, neboť sebevražedné pokusy byly neustálé a hrozné výkřiky: „Maminko, že mě necháš tak trápit!“ či „Že se můžeš dívat...“ vůbec neustávaly. Poznala jsem, že v takovém případě není smrt nejhorší. Tu noc 3. 12. 1941 ve 24 hodin vydechl můj drahý syn Jeníček Plánek naposledy. Zemřel jako mučedník ve stáří 16 let. Psala matka zemřelého Anna Plánková, Český Krumlov dne 4. 1. 1942. (Úryvek z osobního deníku Anny Plánkové) /// Dopis Viléma Plánka adresovaný jeho matce Anně, Vilém zemřel za 11 dní – 21. 2. 1945: Vídeň, 10. 2. 1945. Milá maminko, byl jsem poslán z Lince do lazaretu ve Vídni na kurs dešifrování. Je tu 12 mužů, někteří již 10 měsíců. Čím dříve to člověk pochopí, tím dříve bude propuštěn. Doufám, že já to pochopím do 5 měsíců. Poté se vrátím do Lince a budu propuštěn úplně. Pošli mi prosím cukr a sádlo, ne jen pečivo, a koláč, pokud to bude možné. Vídeň je překrásná, byla by škoda, kdyby ti gangsteři napáchali další škody. Nepiš mi prosím hlouposti, to bych nesnesl. Osobní rodinné záležitosti – ty ano, ale co se děje ve světě, to vím beztak. Nevzdávej to a zůstaň silná. Posílám mnoho pozdravů Tobě, Adi a tátovi. Ten svetr, co jsem Ti poslal, mi můžeš prodloužit vlnou stejné barvy. Vykliď prosím skříň pro moje věci a sprav mi obleky. Willy. (Jan Palkovič & Ivo Janoušek)
19. 08. 2018Svatba Anny Teryngelové a Jana Plánka, Český Krumlov, 18. září 1922 / JAN PLÁNEK (2. května 1886 - 27. května 1953) – majitel trafiky a obchodu s koloniálním zbožím v Českém Krumlově. Jan Plánek se narodil v Husinci, v domě č. p. 55, místnímu přádelnickému mistru Antonínu Plánkovi a jeho ženě Marii, roz. Bauerové, z Českého Krumlova. V květnu roku 1900 dokončil obecnou školu v Husinci. V letech 1900-1903 se učil v husineckém závodě Františka Pekařského se zbožím koloniálním, smíšeným, galanterním a železným. Vysvědčení uvádí, že se „učeň choval k úplné spokojenosti majitelově a přisvojil si tolik schopností, že jej může každému co úplně spolehlivého příručího doporučiti.“ Od 18. února 1904 do 15. února 1905 byl vyučený Plánek zaměstnán jako příručí v obchodě se zbožím koloniálním, železem a vínem Albrechta Schneidera v Zásmukách u Kolína. Další léta strávil za pultem koloniálu M. Longína v Jindřichově Hradci. Po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou službu. Při pádu z auta utrpěl vážné poranění hlavy, následkem kterého měl do smrti problémy s pamětí a nebyl schopen vykonávat fyzicky náročné práce. Po roce 1918 se Plánek přestěhoval do Českého Krumlova a otevřel si zde malý obchod se smíšeným zbožím v domě na Tavírně. Obchod se specializoval na zboží denní potřeby. Zákazník zde mohl zakoupit potraviny, hygienické přípravky, tabákové výrobky, noviny i poštovní známky. Poznal zde svoji budoucí manželku Annu Teryngelovou, která v té době pracovala jako služebná v plešivecké vile velkoprůmyslníka Ludwiga Spira. Svatba se konala 18. září 1922 v chrámu sv. Víta v Českém Krumlově. Za necelý měsíc se novomanželům narodilo první dítě, dcera Adéla. Brzy poté přišli na svět synové Jan a Vilém. Rodina bydlela v domě č. p. 116 v českokrumlovské Plešivecké ulici. Na konci 20. let se však přestěhovala na druhý břeh Vltavy, do nového rodinného domku na Tavírně č. p. 122. Události druhé světové války výrazně zasáhly do života rodiny Plánkových. Na konci roku 1941 syn Jan onemocněl zánětem slepého střeva. V tomto chaotickém období však nebyla chlapci v místní nemocnici poskytnuta dostatečná zdravotnická péče a Jan zemřel v bolestech 3. prosince v pouhých 16 letech. Adéla a Vilém strávili většinu válečného období mimo domov. Dvacetiletá Adéla pracovala na statku v Tyrolsku, odkud se vrátila až na konci války. Vilém tragicky zahynul 21. února 1945 při bombardování vojenského lazaretu ve Vídni. V tomto složitém období se v Krumlově navíc začaly řešit otázky ohledně odsunu německého obyvatelstva. Přesto, že se Plánkovi jako česko-německá rodina za války politicky neangažovali, měli před sebou v roce 1945 nelehkou životní situaci. Díky podpoře rodinných přátel, kteří písemně dosvědčili, že Plánkovi nikdy proti Čechům nevystupovali a chovali se k nim vždy slušně, mohli Jan, Anna a Adéla nadále zůstat doma. V poválečném období se u Jana Plánka začaly stále výrazněji projevovat zdravotní komplikace způsobené zraněním z první světové války. Již na konci 40. let ochrnul a byl odkázán na pomoc své ženy. Zemřel 27. května 1953 ve věku 67 let. /// Poslední den, dne 3. 12. 1941, jsem se vůbec nesměla vzdáliti od lůžka mého syna, neboť výkřiky a sebevražedné pokusy byly stále hustší. Dostala jsem srdeční záchvat a byla jsem sama blízko zoufalství. Ohromná jeho muka jsem duševně spoluprožívala, neboť sebevražedné pokusy byly neustálé a hrozné výkřiky: „Maminko, že mě necháš tak trápit!“ či „Že se můžeš dívat...“ vůbec neustávaly. Poznala jsem, že v takovém případě není smrt nejhorší. Tu noc 3. 12. 1941 ve 24 hodin vydechl můj drahý syn Jeníček Plánek naposledy. Zemřel jako mučedník ve stáří 16 let. Psala matka zemřelého Anna Plánková, Český Krumlov dne 4. 1. 1942. (Úryvek z osobního deníku Anny Plánkové) /// Dopis Viléma Plánka adresovaný jeho matce Anně, Vilém zemřel za 11 dní – 21. 2. 1945: Vídeň, 10. 2. 1945. Milá maminko, byl jsem poslán z Lince do lazaretu ve Vídni na kurs dešifrování. Je tu 12 mužů, někteří již 10 měsíců. Čím dříve to člověk pochopí, tím dříve bude propuštěn. Doufám, že já to pochopím do 5 měsíců. Poté se vrátím do Lince a budu propuštěn úplně. Pošli mi prosím cukr a sádlo, ne jen pečivo, a koláč, pokud to bude možné. Vídeň je překrásná, byla by škoda, kdyby ti gangsteři napáchali další škody. Nepiš mi prosím hlouposti, to bych nesnesl. Osobní rodinné záležitosti – ty ano, ale co se děje ve světě, to vím beztak. Nevzdávej to a zůstaň silná. Posílám mnoho pozdravů Tobě, Adi a tátovi. Ten svetr, co jsem Ti poslal, mi můžeš prodloužit vlnou stejné barvy. Vykliď prosím skříň pro moje věci a sprav mi obleky. Willy. (Jan Palkovič & Ivo Janoušek)
Hořické pašijové hry - Panna Marie / Maria Kienzl a Ježíš Kristus / Johann Cipin (1923). / Johann CIPIN (1887 – 1970) – hořický řídící učitel, představitel Krista v hořických pašijových hrách.Dne 7. února 1927 byl řídícím učitelem hořické obecné školy jmenován Johann Cipin – muž, který se oddal dětem, spolkové činnosti a pašijovým hrám. Narodil se 17. února 1887 v Křemži, v domě s č. p. 56, tamnímu podruhovi a zedníkovi Janu Cipinovi a jeho ženě Marii, rozené Hajerové. Vychodil německou obecnou školu v Horní Plané a v letech 1902–1906 studoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Od roku 1906 pak působil jako učitel obecné školy v Hořicích na Šumavě. Dne 14. září 1909 se v Českých Budějovicích oženil s Philibertou Lebschi z Kozího Vrchu u Světlíka, která mu roku 1911 porodila syna Othmara a roku 1924 dceru Irene. Cipin představoval pro hořickou mládež mravní vzor. Když v odpoledních hodinách skončilo vyučování, plně se věnoval místní spolkové činnosti. Zpíval v pěveckém spolku a dlouhá léta předsedal spolku zahrádkářů. Obdivuhodná školní zahrada s množstvím ovocných stromů, zeleniny a zajímavých druhů rostlin byla v první řadě jeho dílem. V roce 1908 se jednadvacetiletý Cipin poprvé podílel na realizaci hořických pašijových her. Kniha herců uvádí, že v tomto roce zastával funkci sbormistra pašijového pěveckého sboru a také představoval Piláta. Po vypuknutí první světové války byl vojensky nasazen. Na počátku dvacátých let 20. století se v Hořicích začala připravovat obnova pašijových her po první světové válce. Roli Krista tehdy nabídli právě Cipinovi. V tisku se poté nejednou objevila zmínka o tom, že Cipin byl nejvěrohodnějším představitelem Krista, kterého Hořice měly. V jednom z čísel Südböhmische Volkszeitung z roku 1927 lze najít článek s názvem Hinter den Kulissen von Höritz – ein Lausbubenbrief. Jde o dopis neznámého chlapce „Nazla“ z Hořic na Šumavě, který je adresován jeho kamarádovi. Dnes, po téměř devadesáti letech, představuje toto psaní zcela unikátní svědectví o atmosféře v meziválečných Hořicích. Hned v úvodu dopisu Nazl píše, že se ve škole musí o pašijových hrách hodně učit. Z toho je tedy zřejmé, že se Johann Cipin snažil přimět k účinkování v pašijových hrách co nejvíce hořických dětí stejně tak, jako to činil jeho předchůdce Johann Bartl na počátku devadesátých let 19. století. Z dopisu dále vyplývá, že zkoušky probíhaly v pašijovém divadle každou neděli před zahájením sezóny. Sešly se tam vždy celé Hořice. Někteří hráli na jevišti, ostatní zkoušky pozorovali z hlediště. Nazl patřil k těm prvním, musel být totiž na jevišti během výjevu Příjezd Krista do Jeruzaléma. Šlo o davovou scénu, během níž jednotliví herci mávali palmovými listy a zdravili Krista na oslíku hlasitým „Hosanna!“. Dále Nazl účinkoval ve scéně Ježíš – přítel dětí. I tady jednou vykřikoval „Hosanna!“, na čež ho vedoucí her Willibald Böhm upozornil, že nyní má být zticha. Böhm se prý také často rozčiloval kvůli nedbalé výslovnosti herců. Následující řádky dopisu věnoval Nazl postavě, která mu přirostla k srdci ze všech nejvíce. Píše, že Kristus je řídící učitel z jeho školy a jmenuje se Cipin. Musí si toho během hry od Židů hodně vytrpět. Je od nich zajat a následně ukřižován. Nazl také prozradil zajímavou scénografickou poznámku, která se týkala scény Ukřižování. Osvětlovač v okamžiku Kristovy smrti zhasl všechna světla a osvětloval pouze trpitelovu tvář. Představitel Krista byl podle Nazlových slov všeobecně uznáván a hodně se objevoval na fotografiích v novinách. Hořičtí ho zdravili slovy: „Pochválen buď, Ježíši Cipine!“ Sám Johann Cipin výše zmíněné potvrdil v rozhovoru z roku 1963. Po čtyřiceti letech tehdy vzpomínal, jak se k němu po představení hnaly davy diváků, aby se mohly dotknout jeho roucha a požádat o autogram. Cipin také popsal dvacetiminutové trápení na kříži, které musel během představení vydržet. Dva prsty každé z rozpažených rukou měl uchycené v úzkém poutku jako v prstenu. Dole se směl opírat patami nohou jen o úzkou dřevěnou podestu. Nikdo ale neměl šanci ani s tím nejlepším operním kukátkem vypátrat, jak na kříži vlastně visel. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově jsou uloženy písemnosti, dokumentující další životní osudy hořického Krista, například doklad okresního školního inspektora, u kterého Cipin spolu s manželkou Philibertou 4. července 1939 prokázali německý pokrevní původ. Za druhé světové války pak Cipin vstoupil do NSDAP. Po osvobození Hořic byl jako místní specialista zpočátku vyňat z opatření proti Němcům, měl totiž za úkol vyřizovat úřední záležitosti hořických Němců určených k odsunu. Dále se v archivu zachoval dopis, který místní národní výbor Hořice na Šumavě adresoval dne 9. srpna 1946 Okresnímu národnímu výboru v Českém Krumlově. Jako předmět dopisu uvedl bezpečnostní referent hořického Místního národního výboru strážmistr František Podhola „Cipin Jan, býv. německý řídící učitel – odsun za hranice, dotaz“. Z dopisu vyplývá, že 8. srpna 1946 se konala schůze, na které se pracovníci místního národního výboru usnesli, aby byl Cipin příštím odsunem vyhoštěn za hranice. Jako důvod uvedli, že se jmenovaný podle jeho vlastního doznání vždy hlásil „jako německý učitel k národnosti německé“. Odpověď předsedy okresní osidlovací komise z Okresního národního výboru Český Krumlov byla stručná: „Vzato na vědomí. Jmenovaného zařaďte do odsunu.“ Od roku 1947 šedesátiletý Cipin pracoval jako řídící učitel na škole v Rutesheimu u Leonbergu. Po roce 1953 bydlel u své dcery Irene v bavorském Deggendorfu, kde ho často navštěvovali jeho bývalí žáci. Poslední léta pak s Philibertou strávili u jejich syna MUDr. Othamara Cipina v Bernhausenu. Po 59 letech manželství zde Philiberta Cipinová zemřela 30. září 1968. Johann Cipin zemřel po dlouhé nemoci o dva roky později, 14. července 1970. Dne 17. července byl pohřben po boku své manželky na hřbitově v Bernhausenu. V novinách tehdy otiskli krátkou zprávu: „Kristus z pašijových her v Hořicích v letech 1923, 1927 a 1930, řídící učitel Johann Cipin, zemřel ve věku 83 let“. MUDr. Othmar Cipin se za svého působení v Hořicích na Šumavě věnoval lékařské profesi. Ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově se dochovalo potvrzení z 20. října 1945, které dokládá, že byl protinacistického smýšlení. Dále z této zprávy vyplývá, že jmenovaný na rozdíl od svého otce žádal o přidělení československého státního občanství. Podle dalších písemností však Othmar Cipin neprošel přezkoušením antifašistů, a proto ho strážmistr František Podhola z Místního národního výboru Hořice na Šumavě vyškrtl ze seznamu občanů vyňatých z opatření proti Němcům. V květnu 1946 se však Othmaru Cipinovi podařilo vyhnout potupnému odsunu a uprchnout do Rakouska. Později v Německu pokračoval ve své lékařské praxi. Zemřel 12. prosince 1990 v Bernhausenu. (Jan Palkovič)