Dipl.-Ing. Hans SPIRO (1886 - 1931). Dipl.-Ing. Hans Spiro se narodil 20. července 1886 v Českém Krumlově jako jediný syn Dipl.-Ing. Dr. h. c. Emanuela Spira, který byl jedním z pěti synů původem červenořečického podnikatele Ignaze Spira, zakladatele krumlovské a větřenské továrny na papír. Když Ignaz, předseda krumlovské Židovské náboženské obce, v říjnu roku 1894 zemřel, šéfem podniku se stal jeho prvorozený syn Ludwig, který byl se svým bratrem Emanuelem již dlouhou dobu otcovým společníkem. Osmiletý Hans v té době trávil své dětství spolu se svojí matkou Idou, babičkou Žofií, sestrami Friedou a Mizzi a sestřenkami Gretou a Lilli v nové rodinné vile na krumlovském Plešivci. Po dokončení obecné školy studoval strojírenství na pražské Německé vysoké škole technické. Zde zároveň působil jako předseda Čtenářského a řečnického spolku německých studentů v Praze. Již v období první světové války se Hans po návratu ze studijní zahraniční cesty stal schopným pomocníkem svého otce Emanuela a strýce Ludwiga. V mládí tak získal do budoucna velmi cenné zkušenosti a poznatky ve vedení papírenského podniku. Závod ve Větřní díky vhodně prováděným investicím výrazně vzkvétal. Papírenské výrobky se vyvážely dokonce až do Spojených států amerických. Hansovou manželkou se stala slečna Ilse Waydelin, dcera ředitele vlašimských závodů Sellier & Bellot. Ještě před sňatkem se Hans nechal pokřtít a přestoupil k německé evangelické církvi. Brzy se manželům narodily dvě dcery, Margarita a mladší Maria Ilse. V roce 1922 se Spiro rozhodl, že si dá postavit vlastní rodinnou vilu. Místo pro ni vybral ve svahu nad vltavským údolím, v němž se rozkládal areál větřenské papírny. Vypracování projektu svěřil vídeňským architektům Paulu Fischelovi a Heinzi Sillerovi. Celkový výraz vily je značně poplatný Heimatstilu, regionálnímu stylu pošumavské domoviny. Již po vzniku samostatného Československa byl Hans obecním zastupitelstvem zvolen radním obce Větřní a také místním školním inspektorem. Z velké části financoval výstavbu místní nové školní budovy, jedné z nejmodernějších škol v okrese. Roku 1928 se Hans po smrti svého otce Emanuela stal hlavním šéfem firmy Ignaz Spiro & Söhne. V září 1929 se dosud soukromý podnik přeměnil na akciovou společnost s kapitálem 60 milionů československých korun. Těžké následky celostátní hospodářské krize se však projevily i ve Větřní, mnoho pracujících bylo propuštěno. Po první světové válce dozrálo mezi obyvateli Větřní přání mít vlastní kostel, aby nemuseli nadále podstupovat dalekou cestu do Krumlova. Hans Spiro se jako první chopil iniciativy k zahájení výstavby a podnikl nezbytné kroky k tomu, aby byl na podzim roku 1930 ustaven přípravný výbor. Vlastní stavby kostela se však Spiro již nedožil. Zemřel náhle na srdeční záchvat, 10. dubna 1931 odpoledne ve svém domě v pouhých 45 letech. V dopoledních hodinách přitom ještě zcela zdráv podnikl svou obvyklou projížďku na koni. Pohřební průvod se konal 12. dubna a představoval jeden z nejpůsobivějších smutečních obřadů na Českokrumlovsku. Urna s popelem zemřelého byla uložena v mauzoleu na hřbitově ve Větřní. Ilse Spirová s oběma dcerami přijala po manželově smrti římskokatolické vyznání. Sama pak převzala náklady na vnitřní vybavení kostela ve Větřní. První svatební obřad, který se v chrámu konal, se uskutečnil 3. října 1937. Šlo o sňatek Hansovy dcery Margarity Spiro s Kurtem Mehlschmiedem. (Jan Palkovič)

Dipl.-Ing. Hans SPIRO (1886 - 1931). Dipl.-Ing. Hans Spiro se narodil 20. července 1886 v Českém Krumlově jako jediný syn Dipl.-Ing. Dr. h. c. Emanuela Spira, který byl jedním z pěti synů původem červenořečického podnikatele Ignaze Spira, zakladatele krumlovské a větřenské továrny na papír. Když Ignaz, předseda krumlovské Židovské náboženské obce, v říjnu roku 1894 zemřel, šéfem podniku se stal jeho prvorozený syn Ludwig, který byl se svým bratrem Emanuelem již dlouhou dobu otcovým společníkem. Osmiletý Hans v té době trávil své dětství spolu se svojí matkou Idou, babičkou Žofií, sestrami Friedou a Mizzi a sestřenkami Gretou a Lilli v nové rodinné vile na krumlovském Plešivci. Po dokončení obecné školy studoval strojírenství na pražské Německé vysoké škole technické. Zde zároveň působil jako předseda Čtenářského a řečnického spolku německých studentů v Praze. Již v období první světové války se Hans po návratu ze studijní zahraniční cesty stal schopným pomocníkem svého otce Emanuela a strýce Ludwiga. V mládí tak získal do budoucna velmi cenné zkušenosti a poznatky ve vedení papírenského podniku. Závod ve Větřní díky vhodně prováděným investicím výrazně vzkvétal. Papírenské výrobky se vyvážely dokonce až do Spojených států amerických. Hansovou manželkou se stala slečna Ilse Waydelin, dcera ředitele vlašimských závodů Sellier & Bellot. Ještě před sňatkem se Hans nechal pokřtít a přestoupil k německé evangelické církvi. Brzy se manželům narodily dvě dcery, Margarita a mladší Maria Ilse. V roce 1922 se Spiro rozhodl, že si dá postavit vlastní rodinnou vilu. Místo pro ni vybral ve svahu nad vltavským údolím, v němž se rozkládal areál větřenské papírny. Vypracování projektu svěřil vídeňským architektům Paulu Fischelovi a Heinzi Sillerovi. Celkový výraz vily je značně poplatný Heimatstilu, regionálnímu stylu pošumavské domoviny. Již po vzniku samostatného Československa byl Hans obecním zastupitelstvem zvolen radním obce Větřní a také místním školním inspektorem. Z velké části financoval výstavbu místní nové školní budovy, jedné z nejmodernějších škol v okrese. Roku 1928 se Hans po smrti svého otce Emanuela stal hlavním šéfem firmy Ignaz Spiro & Söhne. V září 1929 se dosud soukromý podnik přeměnil na akciovou společnost s kapitálem 60 milionů československých korun. Těžké následky celostátní hospodářské krize se však projevily i ve Větřní, mnoho pracujících bylo propuštěno. Po první světové válce dozrálo mezi obyvateli Větřní přání mít vlastní kostel, aby nemuseli nadále podstupovat dalekou cestu do Krumlova. Hans Spiro se jako první chopil iniciativy k zahájení výstavby a podnikl nezbytné kroky k tomu, aby byl na podzim roku 1930 ustaven přípravný výbor. Vlastní stavby kostela se však Spiro již nedožil. Zemřel náhle na srdeční záchvat, 10. dubna 1931 odpoledne ve svém domě v pouhých 45 letech. V dopoledních hodinách přitom ještě zcela zdráv podnikl svou obvyklou projížďku na koni. Pohřební průvod se konal 12. dubna a představoval jeden z nejpůsobivějších smutečních obřadů na Českokrumlovsku. Urna s popelem zemřelého byla uložena v mauzoleu na hřbitově ve Větřní. Ilse Spirová s oběma dcerami přijala po manželově smrti římskokatolické vyznání. Sama pak převzala náklady na vnitřní vybavení kostela ve Větřní. První svatební obřad, který se v chrámu konal, se uskutečnil 3. října 1937. Šlo o sňatek Hansovy dcery Margarity Spiro s Kurtem Mehlschmiedem. (Jan Palkovič)

Dipl.-Ing. Hans SPIRO (1886 - 1931). Dipl.-Ing. Hans Spiro se narodil 20. července 1886 v Českém Krumlově jako jediný syn Dipl.-Ing. Dr. h. c. Emanuela Spira, který byl jedním z pěti synů původem červenořečického podnikatele Ignaze Spira, zakladatele krumlovské a větřenské továrny na papír. Když Ignaz, předseda krumlovské Židovské náboženské obce, v říjnu roku 1894 zemřel, šéfem podniku se stal jeho prvorozený syn Ludwig, který byl se svým bratrem Emanuelem již dlouhou dobu otcovým společníkem. Osmiletý Hans v té době trávil své dětství spolu se svojí matkou Idou, babičkou Žofií, sestrami Friedou a Mizzi a sestřenkami Gretou a Lilli v nové rodinné vile na krumlovském Plešivci. Po dokončení obecné školy studoval strojírenství na pražské Německé vysoké škole technické. Zde zároveň působil jako předseda Čtenářského a řečnického spolku německých studentů v Praze. Již v období první světové války se Hans po návratu ze studijní zahraniční cesty stal schopným pomocníkem svého otce Emanuela a strýce Ludwiga. V mládí tak získal do budoucna velmi cenné zkušenosti a poznatky ve vedení papírenského podniku. Závod ve Větřní díky vhodně prováděným investicím výrazně vzkvétal. Papírenské výrobky se vyvážely dokonce až do Spojených států amerických. Hansovou manželkou se stala slečna Ilse Waydelin, dcera ředitele vlašimských závodů Sellier & Bellot. Ještě před sňatkem se Hans nechal pokřtít a přestoupil k německé evangelické církvi. Brzy se manželům narodily dvě dcery, Margarita a mladší Maria Ilse. V roce 1922 se Spiro rozhodl, že si dá postavit vlastní rodinnou vilu. Místo pro ni vybral ve svahu nad vltavským údolím, v němž se rozkládal areál větřenské papírny. Vypracování projektu svěřil vídeňským architektům Paulu Fischelovi a Heinzi Sillerovi. Celkový výraz vily je značně poplatný Heimatstilu, regionálnímu stylu pošumavské domoviny. Již po vzniku samostatného Československa byl Hans obecním zastupitelstvem zvolen radním obce Větřní a také místním školním inspektorem. Z velké části financoval výstavbu místní nové školní budovy, jedné z nejmodernějších škol v okrese. Roku 1928 se Hans po smrti svého otce Emanuela stal hlavním šéfem firmy Ignaz Spiro & Söhne. V září 1929 se dosud soukromý podnik přeměnil na akciovou společnost s kapitálem 60 milionů československých korun. Těžké následky celostátní hospodářské krize se však projevily i ve Větřní, mnoho pracujících bylo propuštěno. Po první světové válce dozrálo mezi obyvateli Větřní přání mít vlastní kostel, aby nemuseli nadále podstupovat dalekou cestu do Krumlova. Hans Spiro se jako první chopil iniciativy k zahájení výstavby a podnikl nezbytné kroky k tomu, aby byl na podzim roku 1930 ustaven přípravný výbor. Vlastní stavby kostela se však Spiro již nedožil. Zemřel náhle na srdeční záchvat, 10. dubna 1931 odpoledne ve svém domě v pouhých 45 letech. V dopoledních hodinách přitom ještě zcela zdráv podnikl svou obvyklou projížďku na koni. Pohřební průvod se konal 12. dubna a představoval jeden z nejpůsobivějších smutečních obřadů na Českokrumlovsku. Urna s popelem zemřelého byla uložena v mauzoleu na hřbitově ve Větřní. Ilse Spirová s oběma dcerami přijala po manželově smrti římskokatolické vyznání. Sama pak převzala náklady na vnitřní vybavení kostela ve Větřní. První svatební obřad, který se v chrámu konal, se uskutečnil 3. října 1937. Šlo o sňatek Hansovy dcery Margarity Spiro s Kurtem Mehlschmiedem. (Jan Palkovič)

JOHANN WILTSCHKO, také Wilczko (1892 – 1955) - kamenický mistr, starosta Hořic na Šumavě, představitel Krista v hořických pašijových hrách. Narodil se 28. června 1892 v domě č. p. 45 hořickému kameníkovi Jordanu Wiltschkovi a jeho ženě Anně. Byl jednou z nejvýraznějších osobností Hořic na Šumavě v meziválečném období. Wiltschko byl po otci kamenickým mistrem a vlastnil nejen hořický lom, ale také lom ve Skalném (Pinketschlag). Jeho firma Höritzer Steinbrüche Wiltschko zaměstnávala několik desítek hořických mužů. Lom zdědil po svém otci, který ho v roce 1895 převzal po svém příbuzném - zemřelém kameníkovi Wenzelovi Hossingerovi. Stejně jako jeho otec, tak i Johann představoval v pašijových hrách roli Krista. V roce 1930 alternoval s učitelem Johannem Cipinem a v letech 1933 a 1936 alternoval s obchodníkem Josefem Friepesem. V letech 1929 - 1931 a 1932 - 1933 působil Johann Wiltschko jako starosta městysu Hořice. V době jeho starostování byla v Československu vysoká nezaměstnanost. Wiltschko byl nucen v roce 1934 ze své firmy propustit téměř 80 lidí. Za Wiltschkova funkčního období byl v parku na náměstí odhalen pomník pašijovým hrám (1929). V tomto období také došlo k vydláždění hlavní komunikace až ke hřbitovu, na stavbu Wiltschko poskytl materiál ze svých lomů. Starosta vlastnil usedlost č. p. 98. Poblíž svého domu na svém pozemku nechal postavit veřejné betonové koupaliště. V roce 1937 Wiltschko napsal článek o pašijových hrách do vznikající knihy Jižní Čechy (Jižní Čechy - kulturní, hospodářský, sociální vývoj a stav - program regionální práce). Všechny příspěvky v této knize jsou psány česky, pouze ten Wiltschkův nechali vydavatelé v němčině. Kniha vznikla u příležitosti návštěvy jižních Čech prezidentem Dr. Edvardem Benešem v květnu roku 1937. Prezident zavítal i do Hořic, Wiltschko se podílel na jeho slavnostním uvítání. Zlom v životě Johanna Wiltschka přišel v roce 1946. Německé obyvatelstvo muselo opustit své domovy. Wiltschko ještě stačil odevzdat veškerý rodinný majetek do rukou svého přítele, kameníka Jaroslava Tomáše Vetešníka. Poté byl internován ve sběrném táboře pro lidi určené k násilnému vysídlení ve Větřní, kde vykonával nucené práce. Na podzim roku 1946 ho Jaroslav T. Vetešník pozval do Hořic, protože zde probíhaly zkoušky na pašijové hry, které tu obnovili čeští dosídlenci. Wiltschko nezkušeným Čechům radil, jak mají jednotlivé role hrát a jak se rekvizity v divadle používají. Cenné rady také ponechal Jaroslavu T. Vetešníkovi, který po Witschkovi převzal roli Krista. Němci shodně tvrdí, že Wiltschko dokonce v roce 1947 v českých pašijích roli Krista hrál, ale neuměl česky, proto musel nějaký český herec předčítat Kristův text za kulisami: Byl to skutečně zmučený a zhanobený Kristus, kterého měl představovat... napsal Franz Bayer ve své vzpomínkové knize. To samé tvrdí například i Johann Mugrauer či Erich Hans ve svých publikacích. Čeští dosídlenci, kteří v obnovených českých pašijích hráli, mi však tuto verzi nepotvrdili. Vzpomínám si, že do Hořic během zkoušek asi pětkrát přijel nějaký Němec Wiltschko, který uměl trochu česky a hrál v původních německých pašijích. Po zkoušce ho stráž vždy naložila do auta a odvezla zpět do Větřní na nucené práce. Krista však hrál vždy pouze Vetešník, to vím zcela jistě, Wiltschko pouze radil. (Bohuslav Novák). 14. prosince 1945 se na třetí straně sociálně-demokratického listu Jihočech objevil titulek Trest smrti bývalému představiteli Krista v hořických pašijových hrách!. Článek líčil jednání Mimořádného lidového soudu v síni č. 4 krajské soudní budovy. Tato informace, která měla přilákat zvědavé publikum, byla mylná. Ve skutečnosti šlo o Jana Wiltschka, rolníka z Přibyslavi u Kaplice, který byl odsouzen za hrubé zacházení s Čechy a byl Zellenleiterem (příslušník NSDAP). Šlo tedy o pouhou shodu jmen1. Skutečný hořický Kristus zemřel v 63 letech, 4. května 1955. (Jan Palkovič)

JOHANN WILTSCHKO, také Wilczko (1892 – 1955) - kamenický mistr, starosta Hořic na Šumavě, představitel Krista v hořických pašijových hrách. Narodil se 28. června 1892 v domě č. p. 45 hořickému kameníkovi Jordanu Wiltschkovi a jeho ženě Anně. Byl jednou z nejvýraznějších osobností Hořic na Šumavě v meziválečném období. Wiltschko byl po otci kamenickým mistrem a vlastnil nejen hořický lom, ale také lom ve Skalném (Pinketschlag). Jeho firma Höritzer Steinbrüche Wiltschko zaměstnávala několik desítek hořických mužů. Lom zdědil po svém otci, který ho v roce 1895 převzal po svém příbuzném - zemřelém kameníkovi Wenzelovi Hossingerovi. Stejně jako jeho otec, tak i Johann představoval v pašijových hrách roli Krista. V roce 1930 alternoval s učitelem Johannem Cipinem a v letech 1933 a 1936 alternoval s obchodníkem Josefem Friepesem. V letech 1929 - 1931 a 1932 - 1933 působil Johann Wiltschko jako starosta městysu Hořice. V době jeho starostování byla v Československu vysoká nezaměstnanost. Wiltschko byl nucen v roce 1934 ze své firmy propustit téměř 80 lidí. Za Wiltschkova funkčního období byl v parku na náměstí odhalen pomník pašijovým hrám (1929). V tomto období také došlo k vydláždění hlavní komunikace až ke hřbitovu, na stavbu Wiltschko poskytl materiál ze svých lomů. Starosta vlastnil usedlost č. p. 98. Poblíž svého domu na svém pozemku nechal postavit veřejné betonové koupaliště. V roce 1937 Wiltschko napsal článek o pašijových hrách do vznikající knihy Jižní Čechy (Jižní Čechy - kulturní, hospodářský, sociální vývoj a stav - program regionální práce). Všechny příspěvky v této knize jsou psány česky, pouze ten Wiltschkův nechali vydavatelé v němčině. Kniha vznikla u příležitosti návštěvy jižních Čech prezidentem Dr. Edvardem Benešem v květnu roku 1937. Prezident zavítal i do Hořic, Wiltschko se podílel na jeho slavnostním uvítání. Zlom v životě Johanna Wiltschka přišel v roce 1946. Německé obyvatelstvo muselo opustit své domovy. Wiltschko ještě stačil odevzdat veškerý rodinný majetek do rukou svého přítele, kameníka Jaroslava Tomáše Vetešníka. Poté byl internován ve sběrném táboře pro lidi určené k násilnému vysídlení ve Větřní, kde vykonával nucené práce. Na podzim roku 1946 ho Jaroslav T. Vetešník pozval do Hořic, protože zde probíhaly zkoušky na pašijové hry, které tu obnovili čeští dosídlenci. Wiltschko nezkušeným Čechům radil, jak mají jednotlivé role hrát a jak se rekvizity v divadle používají. Cenné rady také ponechal Jaroslavu T. Vetešníkovi, který po Witschkovi převzal roli Krista. Němci shodně tvrdí, že Wiltschko dokonce v roce 1947 v českých pašijích roli Krista hrál, ale neuměl česky, proto musel nějaký český herec předčítat Kristův text za kulisami: Byl to skutečně zmučený a zhanobený Kristus, kterého měl představovat... napsal Franz Bayer ve své vzpomínkové knize. To samé tvrdí například i Johann Mugrauer či Erich Hans ve svých publikacích. Čeští dosídlenci, kteří v obnovených českých pašijích hráli, mi však tuto verzi nepotvrdili. Vzpomínám si, že do Hořic během zkoušek asi pětkrát přijel nějaký Němec Wiltschko, který uměl trochu česky a hrál v původních německých pašijích. Po zkoušce ho stráž vždy naložila do auta a odvezla zpět do Větřní na nucené práce. Krista však hrál vždy pouze Vetešník, to vím zcela jistě, Wiltschko pouze radil. (Bohuslav Novák). 14. prosince 1945 se na třetí straně sociálně-demokratického listu Jihočech objevil titulek Trest smrti bývalému představiteli Krista v hořických pašijových hrách!. Článek líčil jednání Mimořádného lidového soudu v síni č. 4 krajské soudní budovy. Tato informace, která měla přilákat zvědavé publikum, byla mylná. Ve skutečnosti šlo o Jana Wiltschka, rolníka z Přibyslavi u Kaplice, který byl odsouzen za hrubé zacházení s Čechy a byl Zellenleiterem (příslušník NSDAP). Šlo tedy o pouhou shodu jmen1. Skutečný hořický Kristus zemřel v 63 letech, 4. května 1955. (Jan Palkovič)